1. Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.
2. Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;
3. Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;
4. Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;
5. Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;
6. Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;
7. Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;
8. Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.
9. Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?
10. Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.
11. Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.
12. Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,
13. Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.
14. Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.
15. To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.
16. Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.
17. I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.
18. Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.
19. Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.
20. Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.
21. Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?
22. Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?