1. Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou?
2. Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo,
3. odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy,
4. ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi.
5. Ti jsou jak divocí oslové v poušti: vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm, v pustině hledají chléb pro omladinu.
6. Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka.
7. Nocují nazí, protože nemají oděv ani přikrývku v chladu;
8. prudkými horskými dešti promočeni nemají útočiště, ke skále se tisknou.
9. Tamti uchvacují sirotka od prsu, vymáhají zástavu od utištěného.
10. Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy;
11. mezi jejich zídkami lisují olej, šlapou ve vinných lisech a mají žízeň,
12. ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc. Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí.
13. Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám, nesetrvávají na jeho stezkách.
14. Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka, i v noci se plíží jako zloděj.
15. Též oko cizoložníka se drží v přítmí, říká: »Nikdo mě nespatří«, tvář si zahaluje rouškou.
16. Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají, o světle nechtějí vědět.
17. Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají.
18. Takového rychle vezme voda, jeho úděl na zemi je zlořečený, neobrací se na cestu do vinic.
19. Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody a podsvětí ty, kdo hřeší.
20. Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto. Podlost bude roztříštěna jako dřevo.
21. Odírá neplodnou, která nerodí, a vdově neprokáže dobrodiní.
22. I vznešené zachovává Bůh svou mocí; povstane-li, nikdo si není životem jist.
23. Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít, ale oči má upřené na jejich cesty.
24. Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají, sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů.
25. Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?"