Job, Chapter 17

1. Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.    2. Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.    3. Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.    4. Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.    5. Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.    6. Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,    7. Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.    8. Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.    9. Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.    10. Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.    11. Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.    12. Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.    13. Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.    14. Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.    15. Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?    16. Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.