1. Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm.
2. Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.
3. Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.
4. Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.
5. Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.
6. I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?
7. Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.
8. Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,
9. (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),
10. Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.
11. Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.
12. Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.
13. Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.
14. Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.
15. Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.
16. Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.
17. Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.
18. Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.
19. Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:
20. A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří.
21. Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou.
| 
