1. Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily.
2. Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe.
3. Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat,
4. takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu.
5. A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor.
6. Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal,
7. a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily.
8. Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily.
9. Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy.
10. Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy.
11. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily.
12. Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila.
13. Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá.
14. Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá.
15. I promluvil Bůh k Noemu:
16. "Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů.
17. Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí."
18. Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů.
19. Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.
20. Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.
21. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: "Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.
22. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země."
| 
