1. Rozhodl jsem se však, že vám nesmím znovu přinést zármutek.
2. Kdybych já vás zarmoutil, kdo mě potěší, ne-li vy, které jsem zarmoutil?
3. To vám píšu, abych, až přijdu, nebyl zarmoucen těmi, kteří by mě měli potěšit; spoléhám totiž na vás všecky, že moje radost bude radostí vás všech.
4. Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami - ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám.
5. Jestliže někdo způsobil zármutek, nezpůsobil ho jen mně, nýbrž aspoň zčásti - nechci přehánět - vám všem.
6. Stačí už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás.
7. Proto je nyní spíše třeba, abyste mu odpustili a potěšili ho, aby se takový člověk pod přívalem zármutku nezhroutil.
8. Naléhavě vás prosím, abyste mu dokázali svou lásku.
9. Proto jsem vám také psal, abych poznal, jak se osvědčíte, zda jste ve všem poslušní.
10. Komukoli něco odpustíte, odpustím i já. A když já něco odpouštím - mám-li co odpouštět - činím to před tváří Kristovou kvůli vám,
11. aby nás satan neobelstil; jeho úskočnost přece známe.
12. Když jsem přišel do Troady zvěstovat evangelium Kristovo, našel jsem tam dveře otevřené pro dílo Páně,
13. a přece jsem neměl stání, neboť jsem tam nezastihl bratra Tita; rozloučil jsem se s nimi a vydal se do Makedonie.
14. Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.
15. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.
16. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý?
17. My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu.
| 
