1. Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.
2. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.
3. Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.
4. Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.
5. Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.
6. Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.
7. Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou,
8. byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.
9. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.
10. Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?
11. Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;
12. člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.
13. Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.
14. Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.
15. Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.
16. A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,
17. zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.
18. Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;
19. voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.
20. Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.
21. Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.
22. Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí."
| 
