Job, Chapter 17

1. Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.    2. Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.    3. Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?    4. Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.    5. Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.    6. Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.    7. Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.    8. Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.    9. Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.    10. Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.    11. Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.    12. Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.    13. I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.    14. Jámě řeknu: »Tys můj otec«, červům: »Matko má, má sestro.«    15. Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?    16. Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme."