1. Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
2. Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat,
3. čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat,
4. čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat,
5. čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat,
6. čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat,
7. čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat,
8. čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.
9. Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění?
10. Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.
11. On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce.
12. Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života.
13. Může-li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!
14. Vím, že vše, co Bůh dělá, trvá navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho nic odejmout. A proč to Bůh dělá? Aby před ním měli bázeň.
15. Co je, už bylo. Co bude, už je. Co minulo, Bůh vyhledá.
16. A ještě něco jsem viděl pod sluncem: Namísto práva zlo, namísto spravedlnosti zlo.
17. Pomyslel jsem si: Spravedlivého i zlého Bůh přivede na soud; tam přijde čas na každý skutek i úmysl.
18. Pomyslel jsem si: Tímto způsobem Bůh lidi zkouší, aby se ukázalo, že jsou zvěř.
19. Lidi i zvířata čeká stejný osud - jeden umírá tak jako druhý, všichni dýchají stejný vzduch. Člověk zvířata ničím nepřevyšuje, všechno je marnost!
20. Všichni směřují k témuž místu - všichni jsou z prachu, všichni se do prachu zase vracejí.
21. Kdo ví, že lidský duch míří vzhůru, zatímco duch zvířat mizí pod zemí?
22. Vidím tedy, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se z díla, které je jeho údělem. Vždyť kdo mu dá nahlédnout, co chystá budoucnost?
| 
