Kazatel, Chapter 6

1. Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem a která těžce doléhá na lidi:    2. Bůh někomu dopřeje bohatství, jmění i slávu, takže mu v životě nechybí nic, nač si vzpomene. Bůh mu však nedovolí těch věcí užít - nechá je užívat někomu cizímu. Jak je to marné a bolestné!    3. Kdyby měl člověk třeba sto dětí a dožil se velké spousty let, kdyby však v životě nezakusil štěstí a nakonec neměl ani hrob, pak říkám, že i potracené dítě je šťastnější než on!    4. Přišlo nazmar a ve tmě zmizí, jeho jméno zůstane skryto v tmách,    5. nevidí slunce a o ničem neví, narozdíl od něj má ale klid.    6. Kdyby ten člověk žil dvakrát tisíc let, kdyby však štěstí nezažil - což všichni tamtéž nemíří?    7. Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa, duše však přesto zůstává hladová.    8. Jakou má výhodu moudrý před hlupákem? K čemu je chudákovi, že ví, jak se chovat před lidmi?    9. Lepší je, co je vidět očima, než to, za čím duše utíká. I to je však marnost a honba za větrem.    10. Vše, co se děje, už bylo pojmenováno, dávno je známo, jak na tom člověk je - s tím, kdo je silnější, nemůže soupeřit.    11. Čím více slov, tím větší marnost! Co z toho všeho člověk má?    12. Kdo ví, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech marného života, který pomine jako stín? Kdo člověku poví, co se bude dít pod sluncem, až on tu nebude?