Ozeáš, Chapter 11

1. Když byl Izrael ještě dítětem, zamiloval jsem si jej; tehdy jsem povolal svého syna z Egypta.    2. Čím jsem je ale volal víc, tím více ode mě odcházeli pryč - baalům přinášeli oběti, modly uctívali kadidly.    3. Já jsem Efraima učil chodit a nosil jsem je v náručí; oni však uznat nechtěli, že jsem to já, kdo je uzdravil.    4. Táhl jsem je provazy lidskosti a lany milování. Byl jsem jim tím, kdo nadnáší jho, které nosí na šíji; skláněl jsem se k nim, abych je nakrmil.    5. Nevrátí se snad do Egypta? Asýrie jim bude kralovat! Protože se odmítli vrátit ke mně,    6. v jejich městech bude řádit meč; roztříští jejich závory, jejich úmysly pohltí.    7. Můj lid se rozhodl ode mě odvrátit; i když k Nejvyššímu volají, nepozvedne je vůbec nic.    8. Copak se tě, Efraime, mohu vzdát? Mohu tě, Izraeli, vydat napospas? Copak s tebou jak s Admou naložím? Zachovám se k tobě jako k Cebojim? Srdce se ve mně obrací, v nitru jsem pohnut lítostí.    9. Nevykonám svůj prudký hněv, nevydám znovu Efraima záhubě. Jsem přece Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe - nenavštívím tě už děsem.    10. Půjdou za Hospodinem řvoucím jako lev. Až zazní jeho řev, jeho děti rozechvěle přispěchají od moře.    11. Přispěchají z Egypta jako rozechvělí ptáčci, z asyrské země jako holoubci a já je k nim domů navrátím, praví Hospodin.