1 Tesalonickým, Chapter 2

1. Bratři, víte přece sami, že náš příchod k vám nebyl marný.    2. Naopak: ačkoli jsme předtím, jak víte, trpěli a snášeli pohanění ve Filipech, osmělili jsme se v našem Bohu, abychom vám uprostřed mnoha zápasů řekli Boží evangelium.    3. Naše výzva přece nepocházela z bludu nebo z nečistoty, ani [nespočívala] ve lsti.    4. Naopak: jako jsme byli Bohem uznáni za hodné [toho], aby [nám] svěřil evangelium, tak mluvíme - ne abychom se líbili lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.    5. Nikdy jsme přece, jak víte, nepoužívali lichotivé řeči ani jsme pod [nějakou] záminkou nebyli chamtiví - Bůh [je] svědek.    6. Také jsme nehledali chválu od lidí, ať už od vás nebo od jiných, ačkoli jsme jako Kristovi apoštolové mohli vyžadovat uctivost.    7. Byli jsme však mezi vámi laskaví, jako když kojící žena chová své děti.    8. Měli jsme k vám takovou náklonnost, že jsme vám s potěšením vydali nejen Boží evangelium, ale i své vlastní duše, neboť jste nám byli drazí.    9. Bratři, přece si vzpomínáte na naši námahu a úsilí: pracovali jsme dnem i nocí, abychom nikomu z vás nebyli přítěží, a [tak] jsme vám kázali Boží evangelium.    10. Vy i Bůh [jste] svědkové, jak svatě, spravedlivě a bezúhonně jsme se k vám věřícím chovali.    11. Jak víte, každého jednotlivého z vás jsme napomínali, utěšovali a zapřísahali jako otec své děti,    12. abyste chodili, jak je důstojné Boha, který vás volá do svého království a slávy.    13. Proto i my neustále děkujeme Bohu, neboť když jste přijali Boží slovo, jež jste slyšeli od nás, přijali jste [je] ne [jako] lidské slovo, ale jako to, čím vskutku je, [totiž] slovo Boží, jež také působí ve vás věřících.    14. Vy, bratři, jste následovali příklad Božích církví v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku, neboť jste od svých krajanů vytrpěli totéž, co oni od Židů,    15. kteří zabili Pána Ježíše i své vlastní proroky, nás vyhnali, Bohu se nelíbí a [vůči] všem lidem [jsou] nepřátelští.    16. Brání nám totiž mluvit k pohanům, aby byli spaseni, a tím neustále doplňují [míru] svých hříchů. Přišel však na ně konečný hněv.    17. Když jsme pak od vás byli nakrátko odloučeni ([ačkoli jen] tělem, ne srdcem), tím více jsme se s velikou touhou snažili spatřit vaši tvář.    18. Chtěli jsme k vám tedy přijít - já Pavel víc než jednou - ale Satan nám zabránil.    19. Vždyť kdo [je] naší nadějí, radostí a korunou chlouby? Nejste to snad právě vy před tváří našeho Pána Ježíše Krista při jeho příchodu?    20. Vy jste přece naše sláva a radost!